Jan Werich

Ze starých pramenů kdysi kraloval,
stárý vetchý král.
Řečeného krále nikdo se nebál,
každý se mu smál.
Ať dělal co dělal,
lid se chechtal dál,
národ byl spokojen,
reptal jenom král.

Kat aby tohle spral sem blázen sám,
jak už vládnout mám?

Až teprv Baba Jága,
jak praví stará sága,
poradila královi,
jednim rázem,
že kdyby líp znal svůj lid,
věděl by co lid chce mít.
Vážnost, že mu dodá jen,
jen kat a blázen.
Král, že musí kata míti aby se lid bál.
Jen bláznovi dovoliti aby se mu smál.
Král se vrátil na svůj hrad,
poslech bábu a byl rád.
Od té doby panoval
Kat, Blázen a Král.

Pohádky vyčichly zapadnul i král
a svět dospěl dál.
Kdepak jsou ty časy kdy se národ smál,
kríze se nebál.
Jak ze všech domnění a jak ten čas letí,
žijem ve znamení kulturních století.
Dnes už lid nepozná koho se má bát
a komu se smát.

Z čista jasna kdese vzal upad nikdo tu se vzal,
křičel jak si předsevzal. Já chci vládu.
Nemluvil a jenom řval, co nedal to sliboval
ale na svá bedra vzal funkcí hromadu.
Prohlásil se za Krále za blázna za kata.
Takže vznikla situace značně napatá.
A tak z kata a blázna, vznikla hodnost svérázná.
Vylíhnul se nový tvor - blázen diktátor.

Prohlásil se za blázna kata situace značně napattá.