Jaromír Nohavica

1. ^C7maj Napsal jsem si píseň,
^C6 je to píseň tato,
^Dm7 Melodie nic moc,
^G7 ani slova žádné zlato
^C7maj Napsal jsem ji jentak,
^C6 z radosti a šťěstí,
^Dm7 že už zase mohu,
nikdo ^G7 nehrozí mi pěstí,

Píšu co ^C chci,co se mi ^Ami chce,co mé srdce ^Dmi7 žadá ^G ,
a pan ^C kritik,hudební ^Ami znalec
z toho ^Dmi střádá,
^G Já ho ^C chápu,ja mu ro ^Ami zumím,já jinak ^Dmi7 písně skládat ne ^G7 umím,
možná že ^C umím ale ^Ami nechci možná jsem ^Dmi7 propadl v posledni ^G lekci,
propadl ^C pozlátku peněz a ^Ami slávy,jenže co s ^Dmi7 tím když mě to tak ^G baví,
milý ^C pane promiňte že ^Ami hraju,já se ^Dmi7 kaju, ^G
promiňte ^C všichni domácí i ^Ami cizí,já už mizím ^Dmi7 , ^G ,zvolna ^C mizím.


2. Napsal jsem si píseň,
sloku refrén sloku,tak nějak to dělám,
už třicet pět roků,
celé dlouhé roky,v levné masce barda,
hraju si a zpívám,a bavím se jak malý Jarda

Hraju co chci,co se mi chce,co mé srdce žádá,
a pan kritik,hudební znalec z toho střádá,
pro něj jsem šejdíř pro něj jsem kujón,
pro něj jsem prošlý slepičí bujón,
pro něj jsem bluma zpadlá z višně,
děvkař a frajer tvářící se pyšně,
zhouba národa špatný vzor,
kricí jméno Never More,
promiňte všichni domácí i cizí,
já už mizím,
zvolna mižím.