Jaromír Nohavica

1. ^Ami Jak mi tak docházejí ^D7 síly, já ^G pod jazykem ^G/F# cítím ^Emi síru,
^Ami víru, ztrácím ^D7 víru, a to mě ^G míchá,
^Ami minomety reflektorů st ^D7 řílí, ^{G G/F# Emi} jsem ^G malým ^G/F# terčem ^Emi na bitevním poli,
kdekdo mě ^Ami skolí, a to mě ^D7 bolí, u srdce ^G píchá.

R: ^Ami Rána jsou smutnější než ^D7 večer,
z rozbitého ^G nosu ^G/F# krev mi ^Emi teče,
na čísle ^Ami 56 ^D7 109 nikdo to ^G nebere,
^Ami rána jsou smutnější než ^D7 večer,
na hrachu ^G klečet, ^G/F# klečet, ^Emi klečet,
^Ami opustil mě můj děd Vše ^D7 věd a zas je ^G úterek.
^Ami Jak se ti ^D7 vede? No ^G někdy fajn a ^G/F# někdy je to v ^Emi háji,
dva ^Ami pozounisti z vesnické ^D7 kutálky pod okny mi ^G hrají:
tú tú ^Ami tú ... ^{D7 G Emi Ami D7 G Ami D7 G Emi Ami D7 G}

2. Jak říká kamarád Pepa:
co po mně chcete, slečno z první řady,
vaše vnady mě nebaví a trošku baví,
sudička moje byla slepá, když mi řekla to, co mi řekla,
píšou mi z pekla, že prý mě zdraví, že prý mě zdraví.

R:

3. Má malá Lenko, co teď děláš,
chápej, že čtyři roky, to jsou čtyři roky
a čas pádí a já jsem tady a ty zase jinde,
až umřem, říkej, žes' nás měla,
to pro tebe skládáme tyhle sloky,
na hrachu klečíme a hloupě brečíme a světu dáváme kvinde.

R: