Jaromír Nohavica

Sedíme v křeslech půl na půl
a rozpaků jsme plni,
od ruky k ruce celý stůl,
sedíme v křeslech půl na půl
a měsíc v záclonách se vlní.

Ticho visící u stropu
má křídla netopýra,
noc vyskakuje z příkopu,
ticho visící u stropu
do hrnku trnky sbírá.

Ty ptáš se mě
a já ptám se tě
a mlčíme oba,
neboť málo slov je na světě,
ty ptáš se mě
a já ptám se tě,
každý jinou řečí
na jiné planetě.

Pohledy z očí do očí
a tmu křižují blesky,
jdou vlci dolů úbočím,
pohledy z očí do očí
a nebude už hezky.

Slova, která si neřeknem
se nevyřčená vrací,
žebráci v šatu nepěkném,
slova, která si neřeknem,
jsou mrtví ptáci.

Ty ptáš se mě…
Bodáme koně do slabin,
ať rozběhnou se v trysku
a rudé plody jeřabin,
když bodnem koně do slabin,
se mění v zrnka písku.

Sedíme v jednom pokoji
s květinou v umyvadle,
slavkovské pole po boji,
sedíme v jednom pokoji
a počítáme padlé.

Ty ptáš se mě…