Jaroslav Hutka

Nevím, odkdy ten pocit mám
Snad jako bych byl sledován
Lidé na mě podivně hledí
Na ulici jsem je potkal
Špatnou náladu z nich dostal
Lidé dvacátého století

Stavějí dům, shání prachy
Sází sportku, hrají šachy
Předplácejí si časopisy
Na nádraží čekaj na vlak
Neříkají tak ani tak
Lidé dvacátého století

Tak jsem zašel do hospody
Že si někam vlezu tady
Do kouta a tiše budu snít
Jenže tady také byli
Skrze pěnu vyhlíželi
Chtěli na mně něco vysvětlit

Tak jsem řek na objasnění
Že žít po svém hřích snad není
To přec nikomu nepřekáží
Dělali, že nechápají
A že pevný názor mají
A toho se také přidrží

Však abych neříkal bludy
Kolem koukaj jenom z nudy
A na mně jim houby záleží
Tak jak auto svým vejfukem
Píše po ulici čmoudem
Pouze zamořují ovzduší

Nejsem ale pesimista
Přijde to jak rána zčista
Rázem tady bude k zalknutí
A lidičky přemýšliví
Dají hlavy dohromady
Čítám někdy v příštím století