Jaroslav Uhlíř

Když jsem byl ještě batole
a batolil se po stole,
já nebyl žádný smíšek
a též jsem se bál výšek.

Já koukal jako hlupáček
na oka u svých dupaček,
když prvně jsem si sedl,
spatřil jsem svět a zbledl.

Říkali narovnej se, usmívej se dítě nešťastný,
nebuď jak hromádka neštěstí,
říkali narovnej se, usmívej se dítě nešťastný,
tohle nic dobrého nevěstí.

Já v řevu dětských pískovišť
byl tichý, plachý jako svišť,
co nejradši by do hor
a nenaváže hovor.

Tak byli se mnou v poradně,
proč tvářím se tak proradně,
proč nejsem chlapec k světu
a řekli zas tu větu:

Řekli mi narovnej se, usmívej se dítě nešťastný,
nebuď jak hromádka neštěstí,
řekli mi narovnej se, usmívej se dítě nešťastný,
tohle nic dobrého nevěstí.

Tak je to se mnou do dneška,
jsem povadlý jak podléška
a třebaže jsem vzdělán,
já těžko sbírám elán.

Když ráno vstanu z postele
a den je jabko kyselé
a nechce se mi nikam,
já pro sebe si říkám:

Říkám si narovnej se, usmívej se dítě nešťastný,
nebuď jak hromádka neštěstí,
říkám si narovnej se, usmívej se dítě nešťastný,
tohle nic dobrého nevěstí.

Říkám si narovnej se, usmívej se dítě nešťastný,
nebuď jak hromádka neštěstí.