Karel Plíhal

Až mě ^D jednou ^A pustíš k vo ^D dě, tak ti ^A asi vy ^E ho ^A vím,

budu ^Emi mávat na ^Hmi ty lo ^Emi dě s ro ^E7 zvinu ^A tým pla ^E chtoví ^A m,

dáš mi ča ^Emi je do ^Hmi termo ^G sky ^D ,

kousek chle ^G ba k sva ^A čině ^{Hmi A}

a vy ^D dám se ^A jen tak, bo ^D sky,

po ^Hmi zele ^Emi ný hla ^A dině ^{D A D}



Po hladině jde se těžce skromným i těm chvástavým,

na nejbližší rovnoběžce ňákou loď si zastavím,

nech si svoje tklivý plky, rozděl věci na půlky,

potkám pravý mořský vlky, pravý mořský Karkulky.



Přijde bouře, strhne stěžně, ťažko bude tej noci,

až na zádech mě ke dnu něžně snesou rejnoci,

v tu ránu už budu v Pánu, věčný spánek na víčkách,

proto v Tichém oceánu choďte, prosím, po špičkách.



Až mě jednou pustíš k vodě, tak ti asi vyhovím,

budu mávat na ty lodě s rozvinutým plachtovím,

když se s koňma dlouho oře, zpravidla jsou znaveni,

co dál říci - snad jen moře-město-kuře-stavení.