Mandrage

Profil

Názov interpreta: Mandrage
Roky činnosti: 90's,00's
Žánre: Rock, Punk rock
Krajina: Česká republika
Mesto: Plzeň
Web: http://www.mandrage.cz
Zoznam členov:
Víťa Starý - zpěv+kytara
Pepa Bolan - kytara+zpěv
Coopi - baskytara
Mates Vorda - bicí

Biografia:

Víťa + Mates: od roku 2001 spolu fungují v kapele MANDRAGE Coopi: 2001 – 2004 působil v kapele PORNOCOWBOYS a od roku 2004 v MANDRAGE Bolan: 1998 – 2004 působil v kapele VELVET ECSTASY a od roku 2004 v MANDRAGE 1998 - 2000 Byla sobota, vedro jak v kotelně. Slunce se palčivě opíralo o asfaltovou silnici, po které jsem kráčel narvaný do bundy z klokaní kůže a na rameni mi visela kytara, protože jsem ještě nevlastnil futrál. Šel jsem pěšky z Plzně do Horní Břízy a pak kousek přes les. Tam byla hospoda a na vstupních dveřích plandal zmuchlanej cár papíru formátu A4 na kterém bylo napsáno – dnes koncert kapely VELVET ECSTASY. Byl jsem hrozně hrdej, že už máme plakát. V tmavých brýlích a kytarou v ruce jsem vstoupil dovnitř jak Desperado. V rohu seděli tři postarší brunátní pánové a když mě viděli, přestali klábosit a jeden na mě vykřikl. „Kampa mladej? Já tady dneska hraju,“ odpověděl jsem. „Tak si sundej ten kožich a pojď si dát pivo.“ Vlastně bych se nerad pitval v období, kdy jsem musel opouštět sály venkovských tělocvičen zadním vchodem, se slovy „víte hovno o rock´n´rollu burani“. Často jsem zkoušel poškádlit místní domorodce, co si přišli trsnout na big beat a absolutně jsem nechápal jejich reakce na naše skvostné dílo. Ten teplouš s černě zmalovanýma očima v minisukni byl pro ně veliká výzva. Někdy v té době se Víťa s Matesem nejpíš rvali na pískovišti o plastikovou lopatku a kyblíček. Znáte to, kdo nic neumí, obvykle nejlépe ví, jak by se to mělo dělat. Tak i já jsem měnil v kapele osazenstvo, i když jsem se kytary uměl jenom držet. Nasral jsem půlku plzeňských začínajících umělců, když jsem je odbyl s tím, že vypadají jak idioti a s jejich charisma můžou hrát leda tak na úrovni aglomeračního vidlo rocku. No, pochopte sami, když vám do zkušebny vtrhne jakýsi človíček, který by s vámi chtěl hrát v kapele a na hlavě má vyplešatělý věnec, kraťasy z dovolené v Itálii a tričko s nápisem windsurfing. Ale jakási kapela se nakonec dala do kupy. Kluci se ze začátku trochu lekli, co že se to vlastně bude hrát a když jsem se na koncertech začal svlíkat do naha a přesvědčoval ostatní, že by měli dělat to samé, tak mi polovina kapely zase utekla. Coopi, kterého jsem v té době ještě neznal se zaručeně tvářil velmi přísně a poprvé se pozvracel s kamarádem orGem po lahvi Absintu a druhý den se strašně divil, jak je možné, že má zelený jazyk. VELVET ECSTASY byli konečně funkční a byl to takovej punk střihnutej homosexuálním rockem a bubblegumovou taškařicí o jedné neznámé. Ta neznámá byl samozřejmě zpěv, protože sehnat zpěváka, který by uměl jen trochu zpívat a vyzařoval nějaké charisma, byl zážitek na celovečerní film. Ujal jsem se tedy aktivně mikrofonu, i když můj hlasový potenciál měl rozsah od dementní slepice po rozzuřeného buvola. Začali jsme se objevovat na plzeňské scéně, které vládly spíše hard-corové partičky, takže jsme byli automaticky zaškatulkovaný jako kapela pro holky. Já jsem s tím neměl žádnej morální problém, tak jsem to ještě krmil bizardním vystupováním obskurního pozírka, pro kterého není problém ukázat na pódiu cokoli. Tou dobou hráli pan Starý a pan Vorda (tátové Matese a Víti) v kapele MEDITERIAN. Mates chodil s tátou do zkušebny a snažil se tam mlátit do bubnů, k čemuž mu matně napomáhal fakt, že když se bude dobře učit, koupí mu rodiče opravdovskou bicí soupravu. Víťa pilně cvičil pod dohledem otce z nějakého hudebního slabikáře a bedlivě naslouchal, když mu vysvětloval, že na světě neexistuje nic lepšího než kapely The POLICE a The CURE. Otec byl asi věru dobrým učitelem a Víťa skvělým žáčkem, protože když se ho dnes zeptáte jaké jsou pro něho nejlepší kapely, hbitě vždy odpoví The POLICE a The CURE. Coopi se trápil u dřevěné kytary po dědovi a jelikož to znělo furt tak nějak dřevěně, bylo načase vyzkoušet jestli kytara hoří. Bohužel hoří a když ji polejete benzínem hoří vcelku i zábavně. Po pirotechnickém efektu se slovy „to bylo to nejlepší co jsi zahrál“, byl čas pořídit pořádnou elektriku. 2001 Na VELVET ECSTASY začlo v Plzni chodit čím dál víc lidí a mnozí zkušenější hudebníci se pohoršovali nad tím, jak může na takový dřeváky chodit tolik lidí. Ale na našich koncertech byla opravdová zábava a po koncertech byla ještě větší. Dodnes se divím, že jsem to přežil. Když jsem se vrátil domu v 7 ráno s pěnou u huby a v závěsu 3 pofidérní děvčata, neúspěšně jsem přesvědčoval přítelkyni, že je všechno uplně v pohodě, jen nemají holky kde spát. Ale začalo se nám dařit i mimo Plzeň a stále častější výjezdy za koncertními radovánkami nás nakopli k tomu, abychom do kapely trochu zainvestovali a natočili jsme na tu dobu slušně znějící demáč „Lollipop“. Známé plzeňské firmy Coopi a jeho kamarád orG si začli spolu pobrnkávat a podle svého velkého vzoru - Marilyna Mansona se místo pořádného zkoušení předváděli v šatech, co ukradli mámě, pomalovali si hubu od ucha k uchu rtěnkou a pózovali před zrcadlem s domněním, že takle nějak by to mělo vypadat. Sehnali si nějakou garáž a debatovali nad tím, že nějaký podobný úchyl by měl hrát taky na basu a na bicí. Ale divnejch lidí bylo tehdy málo a spíš než prachsprostýho civila raději nebudou mít nikoho. Všechno se událo tohle léto, kdy měli tátové Matese a Víti nějakou kapelovou oslavu a řekli si, že by jejich synáčkové mohli na té oslavě zahrát něco spolu. Kluci spolu secvičili píseň Wonderwall od Oasis a A forest od The Cure. Na oslavě sklidili obrovské ovace a nakonec je nikdo nemohl sundat z pódia, protože kluci hráli a hráli, až se do toho hraní trochu zamotali, ale hlavní bylo, že furt hráli a že je to hrozně bavilo. Obecenstvo už bylo postupem večera slušně ožrato a když kluci stále nepřestávali, jeden už zjevně znuděný alkoholik poblil Víťovi combo, protože měl pocit, že už toho zmateného muzicírování bylo dost. Kluci si osvojili název MANDRAGE a kapelové duo ve složení Víťa Starý (dřevěná kytara + kvákadlo) a Mates Vorda (vypůjčené bubny z cirkusu) mohla začít fungovat. 2002 Po této skvělé události a velikém úspěchu začli Mates s Víťou pořádně zkoušet a přibrali si k sobě do party ještě jednoho klučíka, který skvěle ovládal klávesy a tahací harmoniku. Skládali velmi zábavné písně, které by pobavili jak decentního kritika při těle, tak ženy kráčející s plnými nákupními taškami. Texty i muziku si již vymýšleli vlastní a na to kolik jim bylo let, slušně válcovali o generace starší kapely, které na ně koukaly s otevřenou hubou. První koncerty byli tedy takové trochu zamotané, protože kluci chtěli strašně jamovat a po desetiminutové improvizaci, která obsahovala 2 akordy a jedno zmatené sólo však stejně nešlo jinak, než bouřlivě zatleskat. Coopi s orGem už rok seděli v té garáži a stále přemýšleli jak by se dala jejich image ještě vyhrotit. V tom okamžiku někoho napadlo. „A co kdybychom si zkusili třeba zahrát?“ Nápad se nesetkal s úspěchem, tak si zase sedli a místo rtěnky použili na hubu bílou pudřenku a vyjetej olej z tátovo vraku. Kapela se měla jmenovat PORNOCOWBOYS a jelikož se opravdu žádnej praštěnej basák nenašel, Coopi opět roštípal kytaru a koupil si basu. Já a VELVET ECSTASY jsme byli na vrcholu blaha. Demáče „Lollipop“ jsme prodali po koncertech tuny a začali jsme jezdit po celé republice. Předskakovali jsme i tehdy nově vycházejícím hvězdičkám VYPSANÁ FIXA či READY KIRKEN. V roli rádoby managera kapely (protože jsme žádného neměli), jsem se neštítil domluvit i celorepublikové turné, které se nikdy neuskutečnilo. Ale už jsme měli koupenou i dodávku na plyn. 2003 Toho roku jsme jeli i na turné americké kapely LORD BISHOP´s ROCKADELIC KINGS a ozvali se nám z firmy SONY Music. Když se přišli podívat na koncert a viděli co se tam děje, tvářili se trochu rozpačitě a dodnes nevím jak to všechno mělo dopadnout, protože v kapele už vládla jakási ponorka a změna určitých postů byla nevyhnutelná. Vyhodil jsem polovinu kapely a chtěl začít konečně dělat umění. Coopiho kapela byla konečně v sestavě, ve které je možné odehrát živý koncert. Post bubeníka obsadili jakousi ženštinou, kterou narvali do rozdrbaného punčochového zboží. Hráli takový elektronický psycho love core zaměřený na nevyřešené teenagerky v černém, které si řežou žíly z nudy, aby ti vyřešení viděli, že to myslí opravdu vážně. Na každý koncert táhli sebou nějaké figuríny zabalené v igelitu a zpívali o jakých si pannách ze sex-shopu. Tuším, že se to jmenovalo „Nafouknutá“, to byl největší hit. Jelikož to byla jediná zajímavá kapela, i když neuměli moc hrát, bral jsem je rád jako předkapelu a trochu se je snažil vyhrabat z plzeňských kanálů. Na známé plzeňské soutěži amatérských kapel „Můza“, jsem se potkal i s klukama z MANDRAGE. Lítali tam jak sušenky a měli ze všeho hroznou prču. Nejdříve jsem se trochu divil, proč vysílá mateřská školka do soutěže nějakou kapelu, ale když jsem je viděl hrát, nemohl jsem se odtrhnout od pódia. Ty písničky mě skutečně bavili a zjistil jsem, že Mates v jeho 12-ti letech hraje na bicí lépe, než náš bubeník a Víťa komunikuje na pódiu s lidmi jako kreslená postavička z nějakého Večerníčku. Nejvíc mě bavila písnička „Sluníčko“. MANDRAGE nakonec postoupili do finále a Mates dostal cenu za nejlepšího bubeníka soutěže. Nějak jsme si padli s MANDRAGE do oka a odehráli jsme spoustu koncertů v obsazení VELVET ECSTASY, PORNOCOWBOYS a MANDRAGE. Takže už dlouho před tím, než jsme spolu všichni začali hrát v jedné kapele, jsme se potkávali na jednom pódiu. 2004 Mít svoji vlastní kapelu a směřovat ji k nějakému cíly není žádná prdel. Prokousáváte se bahnem prapodivných akciček. Jedete na druhý konec republiky, jen kvůli tomu, aby jste zahráli v nějakém zapadlém klubu, kde jsou dva znudění barmani a tři ožralí punkáči. Když jeden z nich pod rachotem kapely vystřízlivý a začne se zmateně potácet pod pódiem, máte radost, že jste rozpařili lidi a koncert se vydařil. Nakonec dostanete zadarmo pivo a jedete zase pozdě večer domů. Člověk musí mít opravdu náturu, aby věděl, že to opravdu má nějaký smysl. A musí tenhle partizánskej způsob života opravdu milovat. Moje kapela VELVET ECSTASY však tento nápor už nějak nedokázala kočírovat a pomalu hnila. Každý měl svoje problémy, které byly přednější než kapelová invence a všechno šlo pomalu do háje. Nejhorší je, když si někdo najde holku, která nechápe, že zkoušení je přednější než kafe s její přítelkyní, která má pocit, že přítel by měl každé ráno vynášet odpadky a pravidelně chodit s pejskem na čuranou. Nehledě na hudební rozpory, kdy jeden chce hrát punk, druhej ethno, třetí heavy metal a čtvrtýmu je všechno jedno. Myslim, že určitými problémy trpěly všechny naše kapely. Víťa s Matesem zůstali zase jen dva, Coopi měl deprese a já byl rád, že jsem stále naživu. Bylo to takové zvláštní období, kdy Mates měl hrát ve VELVET ECSTASY na bicí, pak jsem hrál chvíli na bicí já v PORNOCOWBOYS a všechno se mlelo a oťukávalo. Nakonec ke mně přišel Coopi na kafe a dušoval se, že začal hrát s těma dětma od MANDRAGE na basu. Prý budou mít v hospodě v Hradišti vystoupení a bylo by fajn, kdybych si s nimi zahrál jako host na kytaru. Dali jsme jednu zkoušku, kde jsem se naučil hrát píseň „Realita“ a šlo se na koncert. Kromě již zmiňované písně jsme vystřihli slušně zaplněné hospodě (cca 20 lidí) jeden trapný reggae jam a byli jsme rádi, že se obecenstvo šťastně ožralo. Najednou jsem z kluků cítil úplně jinou, čerstvou energii, nadšení pro muziku a tvoření něčeho smysluplného. To je přece to, proč jsem vždycky chtěl dělat muziku. Ani jsme si neřekli ahoj a už jsme věděli, že do toho jdem. Zcela nová kapela MANDRAGE byla kompletní. Víťa zpěv a kytara, Mates bicí, Coopi basa, Bolan kytara a druhý zpěv. 2005 Hned jsme se dali do přearanžování starých pecek a tvoření nových. Začátkem roku jsme vtrhli do studia, abychom vše zaznamenali a měli nějakou nahrávku pro pár fanoušků, kamarády a nějakou prezentaci. Za víkend jsme natočili demo s názvem „Říkala, že ji trápí cosi“. Využil jsem starých kontaktů pro novou kapelu a hráli jsme všude, kde nás chtěli (i nechtěli). Všichni byli konečně správně zapálení pro novou kapelu a jezdili jsme po zapadlých klubech za bagetu a pivo, ochotni udělat koncert třeba i na veřejných toaletách, jen když můžeme pár plesnivým ožralům ukázat, že umíme hrát. Někde nám tleskali opět dva barmani co neměli nic na práci a někde se kupodivu začínali i scházet lidi, kterým se doneslo, že ty usmrkanci z Plzně jsou docela fajn kapelka. Rozeslal jsem naše demo po všech firmách, které vydávají od Heleny Vondráčkové až po nejšílenější black metal a horlivě čekal ohlášky. Nikdo se „kupodivu“ neozval. Snad jen na pár vyjímek, kteří zaslali lehce směšný e-mail, že sice děkují, ale taková muzika přece nikoho nemůže zajímat. Zvlášť když ten bubeník a zpěvák ještě nemutovali a za těma nástrojema je člověk musí hledat. V Plzni jsme si ale začali pomalu získávat určité obecenstvo a jednoho dne jsme zjistili, že na náš koncert přišlo i přes 100 lidí, čehož jsme si neuvěřitelně vážili. Bohužel stále jsme byli tou neznámou plzeňskou partičkou a dostat se na slušnej fesťák, byl dost problém. Každá kapela určitě zná jak organizátoři větších akcí jsou velmi opatrní na výběr kapel a člověk musí mít náturu, nebo být uplnej magor, aby se vnutil mezi kapely, které mají už desku a brázdí vody českého show-businessu. 2006 Vše se stalo jednoho apatického odpoledne, kdy mi Mates volal z lyžáku, že se mu ozval nějaký pan X, který se představil jako umělecký ředitel firmy Universal Music. Prý se mu dostalo do rukou naše demo a chce s námi uzavřít smlouvu. Trochu jsem nechápal jak se taková věc může stát, ale tak jednoduché to opravdu nebylo. Neustále něco žvatlal, že si nemáme dělat žádné naděje, ale že by si rád poslechl, jestli to opravdu hrajeme my. Ke zkušebně dorazila černá skoro limuzína s kouřovými skly a z ní vystoupil takový mužíček. Zahráli jsme mu pár pecek a on jen řekl: „No..... dobrý kluci, přijel bych se podívat na koncert.“ Tak jsme ho pozvali do místního undergroundu, nic netušíc, že si sebou přiveze celou delegaci elegantních pánů s fotografem, který nás nutil se tvářit, jako že máme nějaký názor. Všichni se tvářili hrozně přísně, nehnuli ani brvou a se zachmuřelými výrazy pozorovali jak na pódiu koktáme. Po koncertě opět velmi vážně odešli, jen pan X za námi přišel a řekl: „OK kluci.“ Nejspíš to mělo znamenat, že jim to asi líbilo. Za nějaký čas jsme tu smlouvu nakonec podepsali a začali jsme makat na naší první desce. Po všech těch letech plácání a rejpání ksichtem v blátě, to pro nás byl opravdu příjemný bonus za všechno to snažení. Doufáme, že tohle nás zase nakopne o stupínek výš, ale když se to nepovede, tak se z toho taky nikdo neposere, že jo.