Marie Rottrová

Nejsme láska z románů první a krásná,
ta, co ráda šlape v loužích a chodí k ránu spát.
Nevěřím už pohádkám, stal se však zázrak.
Najednou jsi tu mám tě ráda a ty mě máš rád.
Ta láska je tak nádherná, až mám trochu strach.
My jako s křehkou vázou s ní jdem po špičkách.

Měli jsme se potkat dřív, zdá se mi,
mohli jsme se vznášet výš nad zemí.
Měli jsme se potkat dřív
a spolu první závrať mít.
Měli jsme se potkat dřív o pár let,
nesmíme teď otálet.
Asi nám nestačí jen z lásky žít.

Už nám není sedmnáct, čas vrásky sčítá,
bojíme se slibů přísah a nesplněných snů.
Najednou se probouzím, když venku svítá,
šťastná, že se mi to nezdá, jsi se mnou, jsi tu.

Jak jsme mohli žít tak blízko každý sám?
Zdá se mi, že spoustu let tě od vidění znám.

Měli jsme se potkat dřív, zdá se mi,
mohli jsme se vznášet výš nad zemí.
Měli jsme se potkat dřív aspoň o rok, o měsíc.
Měli jsme se potkat dřív o pár let,
nesmíme teď otálet.
Možná je to tak líp a méně je víc.

Měli jsme se potkat dřív, zdá se mi,
mohli jsme se vznášet výš nad zemí.
Měli jsme se potkat dřív aspoň o rok, o měsíc.
Měli jsme se potkat dřív o pár let,
nesmíme teď otálet.

Měli jsme se potkat dřív, zdá se mi,
mohli jsme se vznášet výš nad zemí.
Měli jsme se potkat dřív...