V téhle čekárně nazvané svět,
stojím pěkných pár dní a let,
čekám autobus, co měl tu jet.
A já měla jet s ním.
Má prý průhledy z růžových skel,
jeho cena snad stále stoupá.
Kde jen vjezí se ptám, jak hloupá,
i když v podstatě vím.
R:
Ten vůz už jel a na všech rozích byla zelená,
tys líbal spánky mé, a čas náš stál i běžel zároveň.
To byl ten čas, kdy víš, co je to štěstí, a co znamená.
A pak je poztrácíš, štěstíčka z poutí.
S prošlou jízdenkou v kapse jdu dnes,
cestou ve tvaru písmene "eS"
hledám někoho, kdo by mně svez.
A já jela bych s ním.
Někde blízko snad bloudit by měl,
malý autobus s nákladem štěstí,
třeba cestu si dál ke mně klestí,
i když v podstatě vím.
R: Ten vůz...
Ještě nabírám dech,
ještě žiju si.
Chci pálit stůj, co stůj.
Ne, nejsem asi z těch,
co nic nemusí.
A tak názor měj si svůj,
jen mě nelituj,
i když já si říkám dál:
Ten vůz už jel,
je přece zázrak že tu vůbec byl.
Jen objel světadíl,
a snad se vrátí.
Ten vůz co šťastný byl,
pro mě se vrátí.
Marie Rottrová
