Martin Gore

V zajetí bloudivého stínu

Zakaždým, když slunce zapadá
sedím si sám v místnosti,
v který lampa kreslí stín do
hlubin mojí osamělí mysli
bloudivá podoba směje se
slzám mé deprese
jsem zajatcem bloudivého stínu
rozlívá se v mé osamělé místnosti

Věrně, nocí
kdekoliv
dere se z tmy a nebo
číhá v umělině
nepřeráží jen moje kroky
ale vrhá se už i jinde
jsem zajatcem bloudivého stínu
rozlívá se v mojí osamělý místnosti

Sedící sleduju
plamen svíčky plápolat
můj neposedný společník způsobil mi
nemocnou myslí přemýšlet
utíkám před útoky vzpomínek
mojí mysli
jsem zajatcem bloudivého stínu
rozlívá se v mojí osamělý místnosti

Pojem zvaný láska
vyfoukl někde v prázdnotě
moje plány se vypařili
jako nápoj z prázdný flašky
do nástrah života a lásky
zalehla moje duše
jsem zajatcem bloudivého stínu
rozlívá se v mojí osamělé místnosti

sem zajatcem bloudivého stínu
rozlívá se v mojí osamělé místnosti