Michal Hrůza

Copak se to stalo,
něco se nám zdálo.
Skutečnost či sen,
jsem z toho složen, trochu rozložen.
Najednou tu není, to uvnitř těla chvění,
zmizelo v zapomnění,
to naše bezstarostné snění.

Vždyť letí do vesmíru,
jen duše, která v míru,
nechává se nést,
a chce se dotknout hvězd.
Jen jeden dotyk dlaní,
nás možná nezachrání,
ale natáhneme ruce, dokud nám bijí srdce.

Najednou tu není,
to sezení a chtění,
zmizelo v zapomnění,
neboj se, ještě se to změní, změní, změní.

Letí do vesmíru,
jen duše, která v míru,
nechává se nést,
a dotýká se hvězd.
Jen jeden dotyk dlaní,
a splní se ti přání,
tak natáhneme ruce, dokud nám bijí srdce.

Vždyť letí do vesmíru,
jen duše, která v míru,
nechává se nést,
a chce se dotknout hvězd.
Jen jeden dotyk dlaní,
nás možná nezachrání,
ale natáhneme ruce, dokud nám bijí srdce