Nedvedi

Ráno otevřel jsem okno byl tak bílej den
že nevěstu a moh se brát
na stromech špičky stály nepohnutě koukaly ven
jak nad Vltavou Pražskej hrad

Ráno je naděje co neumírá před polednem
když do oběda nevyjdeš ven
jukneš se na teploměr nálady a podle pole
skloníš hlavu začneš den

R: co člověk nemá má-
a nedá pokoj i déšť ještě shání
co může nedát dá-
rovinu hledá na rovině plání
jak smířit radost i vztek-
a volá na nebi hej hej když se mu u srdce blejská

Ráno otevřel jsem okno byl tak černej den
že nevěstu a do pekla moh
tak rychle vyjít a po ulicích nasbírat vzdor
co vrší se jak v léťě stoh

Moudře se otočíš a za vrátkama pohladíš den
do oběda času dost
jak z jinýho století, jak vnucenej sen
si připadáš jak špatnej host

R:……