Oceán

Na zimní straně se tváří sever
a úder slyší z dopadů
co hladí vlasy nám jen z náznaků
v padlém stromořadí
bezvětří se svádí

Ruka svůj nejtišší pohyb ztrácí
a v hloubkách měkkých dosahů
v ně mlýny vždycky mlčí, sebe pootočí
pohyb neubývá
odpoví a neusíná

On ví jak vítr vál
a měsíc roztéká v dálce
rej vzlyků jmen a smíchů stráň
jsou mlýny v nažloutlé trávě
On ví sám co vídává
a stíny ohýbá v půlce
je-li z prachu tvář i starý snář
tak tomu nebývá stále

Pod hlavou leží zem jen z počátků
snad ze snů, možná zázraků
skvrny slunce na mincích,
je pannou v orlicích
najednou se stmívá
po větru tě hlídá

Po dechu je zase cítit náš vzduch
je plamen bdících krajů
smotky doby v dotecích, mlýn je nerozplétá
mizí na ramenou
v síle mrtvých rukou

Mlýn jen tak povídá
když vítr do něho snáší
to co neříká
... vždyť on se jenom zas tváří