Oldřich Janota

Cestou napříč hlasům
leží poražený kmen
těžká bota v půlměsíci
napíná svůj třmen

Křivý déšť luk a šíp
padá na černou zem
I kámen do vody
za svým dvojníkem

A jen vítr dál je věrný
neviditelným věcem
A jen vítr dál je věrný
neviditelným věcem

Tichý jezdec po celou noc
řídí sám
proti větru vodě kopí
nemíří nikam

Myšlenky rvou vlasy
ruce od pevných břehů
A lodě výprav zamrzají
v bublinkatém ledu

Tvé oči na mě mluví
rozeklaným hadím jazykem
šerosvitem z půdy
a fialovým soumrakem

A jen vítr dál je věrný
neviditelným věcem
A jen vítr dál je věrný
neviditelným věcem

Probuzení hledají
svůj obraz v zrcadle
roční dobu zvíře
souhlas srdce v kyvadle

Stromy se uklání
ruka pro změnu uvadá
a z odhozených loňských jablek
vyrůstá zahrada

A dívky z plesů vláčí nocí
lehké bílé šaty
a dlouhé tóny ptačích hlasů
umlkají taky

A jen vítr dál je věrný
neviditelným věcem
A jen vítr dál je věrný
neviditelným věcem

Oheň se bojí
že odejde kámen
voda že rozlomí své břehy
a vzduch prolomí se ptákem

A než dlouhý zástup větrolamů
je tvých vlasů hřeben
Než přesné úhly rámů oken
sevřou čtverec nebe

Než spony mostů řeku spojí
Noc a ty jsou jeden

A jen vítr dál je věrný
neviditelným věcem
A jen vítr dál je věrný
neviditelným věcem