Pavel Bobek

Dálniční hlídka

Mé jméno je Joe Roberts, ctím zákon a stát.

Jsem seržant dálniční hlídky, dělám práci, co mám rád.

Můj bratr, ten je jinačí, je z vajec divokejch.

Všechno řeší náš Frankie pěstí, útokem.



Stejný je to celý léta, já byl klid, on spěch.

Teď rádiem přišlo hlášení, Frankie má trabl a pech.

Rvát se tak chlápek neznámej, hned přešel by ho spěch.

Smůlu ale má náš Frankie, a to není voda, to je krev.



®: My s Frankiem se smáli a pili, krev máme společnou, já a on.

Cítím pouto rodný síly, tohleto pouto, to je mi nad zákon.

A ať se co chce stane, má ve mně bratra dál.

Mám točit se zády k rodině? Za co bych stál.



My oba se líbili Marii, mezi námi váhala.

Pak Frankie dal se k armádě a Marie se mnou zůstala.

Pak zas ceny spadly dolů a já s Marií všechno vzdal.

Farmu nám v dražbě prodali a já tuhle práci vzal.



®:



Je noc, jako každá jiná, to jenom muž tváří k zemi pad.

Ten Frankie, to je blázen, proč jenom musí se prát?

Teď v uších zní mi to hlášení a rozkaz, že mám tam jet.

Zrovna já mám sebrat bráchu, je to podivnej svět.



Houkám a vidím před sebou světla koncový.

Auta dál stovkou Michiganem uhání, jen já a Frankie to ví.

Pak sešlápl jsem pedál, brzdím, aby žil.

Má to tu ke kanadské hranici snad jen deset mil.

Rádio v autě vypínám, kde jsem já, kde je bratr, kde je svět?

Krev je víc než voda a volá: Frankie jeď!



®: