Pavel Bobek

^G Já sám ^D pozdě večer jsem do sálu vešel, sed za stůl a uslyšel smích,
^Ami krásná se zdála a ^D na mě se smála, já se ^Ami zeptal, jak ^D říkat jí ^G smím.
^G Jestli chceš, tak mi tykej a jak chceš mi říkej a máš-li touhu, tak ^G7 líbat mne ^C smíš
a ^D bílá jak svíce už neřekla více a já se jen díval, jak sedá si ^G blíž.

A pak jsem ho spatřil, on k silákům patřil a v zápětí namířil k nám,
já cítil, jak blednu a dech můj se krátí, já malý byl a byl jsem sám.
To, co potom se stalo mě úplně vzalo, měl začít a právem mě zbít,
však zničil mé plány, řek namísto rány slov pár, dodnes slyším je znít.

Řekl jí ^G lásko, mě ubývá ^C sil, já říkal si dávno, že bídným jsem ^G byl,
já ^C cítil se králem, teď chudák jsem málem a v mlhách se ztrácí můj ^G cíl,
řekl jí ^D lásko, mě ubývá ^G sil.

^A Dál vím, že zmizel jak spadané listí, ale jeho stín nezmizel ^E s ním,
my jsme ^Hmi dál ty hru hráli, ^E ve dveřích stáli, i ^Hmi tam s námi ^E stál ten ^A stín.
^A Byla krásná, jak nebe, já slyšel sám sebe, jak říkám, že ^A7 nepůjdu ^D dál,
^E už nevím nic o ní, jen hlavou se honí těch slov pár a stín co tam ^A stál.

Řekl jí ^A lásko, mě ubývá ^D sil, já říkal si dávno, že bídným jsem ^A byl,
já ^D cítil se králem, teď chudák jsem málem a v mlhách se ztrácí můj ^A cíl,
řekl jí ^E lásko, mě ubývá ^A sil.