Pavel Bobek

Zvonil budík, bylo ráno,
v hlavě mé byl kámen snad a pod ním tma.
Když jsem snídal džbánek piva,
ještě zdálo se, že divnou příchuť má.

Když jsem spláchl chladnou vodou
z očí sny a z tváře závoj šedivý,
řek mi pouhý pohled z okna ven,
že nedělní je den a lenivý.

Já cítil dál, že v ústech mám
chuť cigaret a písní prošlé noci,
tak jsem vyšel ven a díval se
jak slunce nový den má ve své moci.
A pak mi vánek poslal vstříc
tu vůni nedělní, co z horkých ploten voní,
a náhle chtěl jsem být zas s tebou
někde za městem ve stínu jabloní.

Chtěl bych být v nedělní ráno
v chodníku kvádrem žulovým.
A proč divný smutek mívám,
to snad se nikdy nedovím.

A snad i smrt je méně vážná
než tyhle chvíle nedělní,
kéž mi zvony hraním písní
na prášek srdce rozmělní.


Šel jsem dál tou vůní ranní
kolem bílých kočárků a dětských mašlí.
Pak jsem dlouho stál a díval se
na věci, které svět občas krášlí.
Snad vrátil se mi zrak a já se
najednou zas díval na svět spříma.
Teď už možná tvému štěstí
lépe rozumím, ač vím, že nejsi má.

Já chtěl bych být v nedělní ráno
v chodníku kvádrem žulovým.
A proč divný smutek mívám,
to snad se nikdy nedovím.

Vždyť snad i smrt je méně vážná
než tyhle chvíle nedělní,
kéž mi zvony hraním písní
na prášek srdce rozmělní.