Petr Hapka

Obvyklých jednadvacet svic,
zas ve všech oknech zapaluji.
Zas listy čistým nebem plují,
jen žádný anděl nikde nic.
Jen žádný anděl nikde nic,
jen listy čistým nebem plují.

A přesto je noc znovu krásná,
podivuhodným příslibem,
Podivuhodným příslibem,
je ta noc znovu krásná.

Touha se snáší zčistajasna,
jak Ty si tehdy slétla sem.
Jak Ty si tehdy slétla sem;
touha se snáší zčistajasna.

V houslovém futrálu, plamenný meč.
Řeklas mi pokorně, klekni a kleč,
zpívej mi píseň a oslav mě v ní,
přišla jsem pro Tvoje díkůvzdání.

Tvůj hlas měl slabý přízvuk zvonu,
hlas tichý jako svítiplyn,
chtěl jsem říct, já v něm neutonu,
když políbil jsem lem Tvých džín.
Když políbil jsem lem Tvých džín,
chtěl jsem říct, já v něm neutonu.

Jenže ty po ruce plamenný meč,
v té chvíli řeklas mi, a teď mě svleč,
tu je má svatozář, svlékneš mě z ní,
a přitom odříkáš, díkůvzdání.

A tak jsem vztáhl hrubé dlaně,
na jemnou kůži anděla.
A bolest přišla nečekaně,
a stejně náhle zmizela.
A stejně náhle zmizela,
a bolest přišla nečekaně.

Tehdy se ze mě stal plamenný meč.
A Ty si vykřikla, vykřikla svěč!
Ze všech sil zakřič, ať do nebe zní,
nejstarší ze starých díkůvzdání.

Slíbilas zůstat do té doby,
než sundají mi obvazy.
Vzalas mi však i ze zdí skoby,
i fotku s dědou na hrázi.
I fotku s dědou na hrázi,
z poslední skoby.

V pelesti vrub,
kde stál plamenný meč.
Namísto sbohem,
spíš tak trochu heč.
A přesto neřeknu, po zbytek dní,
nic, co by nebylo,
díkůvzdání...