Petr Hapka

Pojďte dál, nepřezouvejte se.
Skleničku vodky? Už se nese.
Hup jednu tam. A jednu za ní!
Máte moc pěkné tetování.
A jak je u Vás v Užhorodu?
Tady hůř. Ti mi dávaj sodu.
A pak se divte mojí zlosti:
Jsem oběť sody okolností.

Jedině vy mi dáte vzpruhu -
když jste tím vymahačm dluhů.
Vymozte zpátky, co mi vzali.
Mé vlasy. Zuby. Ideály...
Šel bych sám - ale copak mohu,
když cítím, že mám plochou nohu?
To jsme my, pane, lidé prostí:
oběti sody okolností.

Tak ještě sklenku. Je mi nanic.
Třicet let mladým strážcem hranic
a potom šmytec. Myslíte si,
že mě snad pozvou na ty plesy,
z kterých jsou fotky v magazínech?
U mě maj řádek "Toho vynech!"
Kdyby měl sebevětší ctnosti,
dostane sodu okolností.

Prý jsem měl věřit. Jenže čemu?
Můj táta obdivoval Klému,
bigotní matka kardinála
a bába tajně hajlovala.
V životě jsem byl nejdál v Žatci...
Ať mi to všechno splatí, spratci!
Skřípněte svět, ať praštěj kosti.
Ať pozná sodu okolností.