Petr Rezek

Prší krásně,
nebe změnilo se v konev plnou vláhy,
všechny trable vedra pozbývají váhy,
každá kapka je jak jedno slůvko básně.

Všem záhy líp se dýchá,
všechno kolem oči prostře si a září,
rázem poznají se poctivci i lháři,
kdo se naparuje, tomu zmokne pýcha.

Už máš mokré vlásky,
jedna kapka z čela po nose ti stéká,
mokrá blůzička ti siluetu svléká,
řekni, zkrásněla jsi z deště nebo z lásky?

Ten déšť byl tak náhlý,
že jsem sotva stačil pomyslet si pouze,
že tě políbím, a že to bude dlouze,
když jsme odhodlaně k sobě dlaně vztáhli.

Vstříc touze. Mám tě ráda,
tos mi prvně řekla, já byl jako v ráji
a v tom začlo pršet, všechno bylo v háji,
to si přece člověk jenom jednou střádá.

Když má jí, když má chvíli,
když se padající hvězda změní v ústa
akdyž se ti řekne: probuď se a zůstaň.
V tom si přijde déšť a ještě k tomu sílí.

A vzrůstá. Sen se hroutí.
Teď se začneš asi po deštníku shánět,
nemáš zapotřebí průduškový zánět,
proto utečeš mi pryč a to mě rmoutí.

Být Máchou, aspoň básně
psal bych o tom, jak mi smutkem srdce vzdouváš
a v tom vidím tě jak střevíčky si zouváš,
bosá v kalužích mi říkáš: prší krásně.

Proč couváš? Prší krásně,
lesy mají řasy z mlhavého dýmu,
a my zítra asi budeme mít rýmu
a ty místo vlasů promočené třásně.

A-há, prší krásně,
my se pod pláštěnkou nebudeme skrývat,
v tomhle nejkrásnějším dešti chci tě líbat,
každá kapka je jak jedno slůvko básně, náš déšť.