Sednu si n Ami a taburet z lýčí
a ty na p F ostel z nehorázné něhy,
a to sp G ojení z nás zničí,
tvá tv Ami ář je víc než boží
i v týhle chv F íli, která nemá břehy,
a v tom str G achu, kdo koho dřív složí,
jak ten p F ár chromejch k Ami oní.
Tak marnejch jako záře svící
na pláň rozdupanou těmi,
co se milujou jak býci,
kde se v osudovým třesku
řítí touhle věčnou zemí
stáda rozpálenejch mezků,
nejen pár chromejch koní.
Těch, co se věčně choulí k sobě,
viní kdekoho z tý zimy,
kdy je v posteli jak v hrobě,
kdy ti nevinní se vzbouří
a ti vinní se vzbouří s nimi,
že se udí v jednom kouři,
jak ten pár chromejch koní.
®: Co p C olední mu zvoní, když by sp G al,
jen d C ál, j F en d C ál.
*: Tak mi p C odej láhev piva,
která j Ami ediná tu zbyla,
která j G ediná tu zpívá,
jen se zv C edej, ty mý mládě,
jsme teď p Ami rvní, v tom je síla,
a taky př G edposlední v řadě,
po nás p F ár chromejch k Ami oní.
Ti se belhají k svý mezi,
která byla a už není,
a ta ženská z nich je březí,
a nás v kleštích drží sázka,
při zemi to hřmění
a při životě láska,
jak ten pár chromejch koní.
®:
Poutníci
