Rangers

Já vám to, pane, povídám
na ranní vítr tu čekám
ať vypráví mě, jak se toulal nad ní.
Snad vinen je pohár, co leží tu,
že vítr v ranním přeletu
mě voní, hm, voní,
Vysočinou, Vysočinou.

Za ním poštovní vůz dlouhé míle krájí,
dálkou zrozenou nemoc posílá,
s ní prchají léta, odplouvá mládí,
lék je však jen noční na můj sen.

O tom, že na horách se mlha v údolí řadí,
jak potok s loukou si mládí nechám zdát.
V letním přístřešku, kde měsíční
stín vítr loudí,
v rose studící,
v louce, vonící Vysočinou, Vysočinou.

Ráno každý sen, i ten tulákův slunce ruší,
pak na tisíc ozvěn noční děj stále má.
Jednou odešel a dálky sám už krátí,
Vám prozradím: ten poutník, to jsem já.

Na známou stanici se můj vlak brzy vrátí,
tam si kolejí špásem do polí jen tak sáh.
Spomalí outlé vlákynko tváře, až studí,
oči závidí setkání s Vysočinou, s Vysočinou.

Proč vám to, pane, povídám,
když vítr líp to řekne sám,
co je za kolejí, která v trávě končí,
jen počkejte se mnou chvíli tu
na vítr v ranním přeletu
jak voní, hm, voní, Vysočinou, Vysočinou

Vysočinou, mojí Vysočinou.