Věra Martinová

Když rákosí větrem se chví

dým nestoupá, každý tvor ví,

že bouře zlá skloní hlavy nám,

v ten čas i já pokání znám.



Na vodní pláň lehá si stín,

hladina zlá, šedá jak cín,

už neskrývá povahu svou zlou,

než přijde déšť spojí se s tmou.



Dokázal déšť letní tíhu smýt,

omyl mi tvář, duši nechal být,

v ní roste stín, jas jí upírá,

před sluncem mříž pevně zavírá,

před sluncem mříž pevně zavírá.