Wabi Daněk

Záda hladí ranní déšť, duhou dláždí cestu mou,
slyším oblaka se smát, vidím plout je nad sebou,
ve vítr prach je rozfoukal, už jen ruce v kapsách mám,
záda hladí ranní déšť, aspoň nejsem tu tak sám.

Čemu jsem to utíkal, proč se toulám deset let,
čeho jsem se tolik bál, kde jsem nevrátil se hned,
co mě hnalo dál a dál jarem, létem, zimou zlou,
dneska už to vím - utíkal jsem před sebou.

Tak jdu cestou duhovou, suchý stéblo v zubech mám,
vůně trávy povadlý je z těch nejhezčích, co znám,
krok co krok se courám dál, oči bloudí krajinou,
záda hladí ranní déšť, nohy stále jdou a jdou.

Domů ještě pěknej kus, a že šlapu ňákej rok,
nápěv, co mi zvoní déšť, pískám, abych držel krok,
boty dávno čert si vzal, nohy bolí, vem to nešť,
proč se zlobit, když mi dál záda hladí ranní déšť,
proč se zlobit, když mi dál záda hladí ranní déšť ...