Wabi Daněk

Nás ^G bylo sedum romantiků

^Dmi netušících ^d7 že se všechno ^G mění

A stačilo pár okamžiků,

^Dmi patnáct let to ^d7 vlastně tolik ^G není

Však ^Emi sotva v pátek odhoukaj,

to ^h pomyšlení každého z nás ^Ami svádí ^{C D}

svý ^G tělo sádlem obalený ^Dmi

napasovat ^d7 do maskáčů z ^G mládí.



Léta krásy nepřidaj

a nevyléčej naše ztuhlý hnáty

Však v uších pořád zvoní blues,

co zpívaly nám telegrafní dráty

Zas jdeme známym údolím,

tak jako v časech naší zašlý slávy

A slova městem neředěná

snášejí se do vyrezlý trávy.



Pak čaj s příchutí jedličí

a cigaretu zapalovat třískou

A kytaru vzít do klína

a zpívat si tu píseň kdysi blízkou

Text není žádnej Kainar,

dávno víme všichni že je vlastně hloupá

Tak proč nám slzí oči -

není přece vítr a kouř vzhůru stoupá



Pak je tu konec víkendu

a všechno je jak v obráceným filmu

Každej si schová do kapsy

ten žhavej uhlík, kterej ještě zbyl mu

Ten uhlík, to je jistota,

že všedními dny člověk nezmagoří

Čas od času se podívá a řekne:

Je to dobrý - ještě hoří ...