Aleš Brichta

Aleš Brichta
Ráno ve dveřích armády spásy

Šedý, zarostlý hlavy, vzduchem táhne rum,
ve dveřích armády spásy stojí kdo věřil snům.
Kalný, tupý ráno, muzikál kývacích hodin,
zní rachot kontejnerů, štěkot pár hladovejch psů.

®:Kdo ví, co nám teď schází, o čem sníme, kam to jdem,
kdo ví, co nám teď schází, o čem sníme, kam to jdem.

Dým z cigára si splétá svý city do pár kroužků,
poslední pomazání, funebrák truhlu ti stlouká.
Děti volaj tátu, z okna za studenou zdí,
a neví jak jim máma říct, že už se nevrátí.

Pláč je slyšet z dálky, zoufalej a ztrápenej,
závěť tam předčítá smutná láska na prodej.

Žebrák jde za svou prácí, o zeď hůl si opírá
a na kabát pak vážně připíná metál z války.
Trosky, blázni, ty můry mezi náma,
stovky, jsou jich stovky, co v ráji hledaj místo.

Z velkejch vrat, jdou chlapy z noční domů spát,
dál z komínů se snáší divná vůně, černej prach.
Lokál zved svý ceny, není zač zapít žal
a síra v dnešním víně je ďábluv autogram.

Ten divnej mrav tě vysává, svý drápy zatínáš,
lítá posedlej zmíravej hlad prázdnejch duší.
Dá ti dárek z cesty poslední, pár zvadlejch kytek z hrobů
a hlásí novej den, kde všichni zůstanem snad stejný před Bohem.

®:Kdo ví, co nám teď schází, o čem sníme, kam to jdem,
Kdo ví, co nám teď schází, o čem sníme, kam to jdem.