Daniel Hůlka

S uspávankou deštů vplouvá k nám
říjen,
láska má ta tam, já zůstávám
míjen
a sám.

Zelenou náruč bříz
podzimní vítr sčís.

Horký úděl, smutná řádka dní,
říjen a já,
oba jsme svým steskem nápadní,
říjen a já.
Ve větvích torza hnízd,
ze kterých lze však číst:

Já dál větřím jarní tání
i své šťastné zmrtvýchvstání,
slunovrat zas přijde k nám,
tu víru mám,
svůj splín zhojím příští láskou
a dnům října sbohem dám.

Prozatím však stůněm nad sklínkou
říjen a já,
kvůli trablům s jednou blondýnkou
zní mě: co já?
Torza hnízd skrývá dým,
z něhož číst tajně smím:

Já dál větřím jarní tání
i své šťastné zmrtvýchvstání,
slunovrat zas přijde k nám,
tu víru mám,
svůj splín zhojím příští láskou
a dnům října sbohem dám.
Já dnům stesků sbohem dám!