Hana Zagorová

Ani ?et?zem se nedá pes k boud? navždy p?ikovat,

ani bi?em nezkrotí se k??, když stát se mu nechce,

ani z nejdražší vlny neupleteš sí? sn?,

ani z kvartýru zlatou klec nesvedeš,

když chlap doma nechce být.



Když lístek už má na cestu kdoví kam,

jestli se nevrátí nebo nevrátí,

trhej si z kopretin odpustky mládí

a našich vin, co se jako plyn

bytem rozb?hly a t?žko už je vyv?tráš.



Tak už nech t?ch scén,

tak už nech t?ch scén,

moc mi to nejde lhát,

hlavní role hrát.



Já prost? nejsem formát,

co má s tebou denník psát.



Když se k ránu naklán?la noc

jménem poprvé,

když si krajina svlékla košili

šitou z šedých stín?,

když i ?ervánky rozb?hly se

pást na nás dvou,

když jsme p?ed léty

p?ešli práh dosp?lých

až po uši v rozpacích,

kdo v?d?l, co bude dál.



Kdo znal nit p?íb?h?,

co jsme si ža?li už tenkrát už dávno

a co se ?íkat má,

když motýl lásky p?istává

letem klouzavým.



I te? už málo vím

i te? , vážn? po létech.

Už né pod nebem,



už ve ?tyrech zdech.



S dechem zúženým

?ekám po špi?kách,

?ekám na správný ?as,

kdy mám z?stat a kdy odejít.