My známe různé štace vzdálené,
my známe jízdy noční,
a týdny v autech prozahálené,
i týdny velkonoční.
Známe zákruty zrádné na tratích,
i déšť, déšť, déšť a vítr boční.
Pro nás neděle žádné neplatí,
a v žádné době roční.
My máme naspěch stále víc a víc,
a hrůzy z písní řádů.
Jsme v říši stálic, v říši létavic,
v říši hvězdných pádů.
Štvem se křížem a krážem mnohokrát.
Kdo z nás, kdo z nás by chtěl být vzadu?
Času marně se tážem: kde ho brát?
Je to hon, je to spěch,
jenom chvíle na oddech,
není čas, to je fuk!
Plné sály, písně zvuk – to nás láká.
kolik jízd, kolik cest!
Je to výhra nebo trest?
Málo změn, málo paus.
Ale zpívat za aplaus – to nás láká.
Rok co rok, den co den,
ze šaten zas do šaten.
Někdy zlost, někdy stesk,
ale úspěch sláva, lesk – to nás láká.
Je to hon, je to chvat,
a kdy máme milovat?
Zaspat den, probdít noc,
někdy už je všeho moc a nás láká
to, že sejít můžem se jen tak v týmu
bez mejkapů a bez kostýmů,
každý v tom týmu něco k lepšímu dát.
Vždyť nám je píseň vděčnou nádějí,
když vládne nám den za dnem.
My mládnem, stárnem pouze kvůli nim,
my sníme, jak ji zvládnem,
i když někdy snad nezní jak má znít.
Když síly právě neodhadnem,
nikdo z nás už by bez ní nemoh žít.
Je to hon, je to boj,
v duši stále nepokoj.
Držet krok, chytit vlak,
ale zpívat tak či tak – to nás láká.
Je to boj nebo zvyk,
denně zkoušky, nervy, křik.
Někdy mráz, někdy hic,
někdy sláva, někdy nic a nás láká
to, že sejít můžem se jen tak v týmu
bez mejkapů a bez kostýmů,
porozprávět a jen tak pár vět si říct.
my známe jízdy noční,
a týdny v autech prozahálené,
i týdny velkonoční.
Známe zákruty zrádné na tratích,
i déšť, déšť, déšť a vítr boční.
Pro nás neděle žádné neplatí,
a v žádné době roční.
My máme naspěch stále víc a víc,
a hrůzy z písní řádů.
Jsme v říši stálic, v říši létavic,
v říši hvězdných pádů.
Štvem se křížem a krážem mnohokrát.
Kdo z nás, kdo z nás by chtěl být vzadu?
Času marně se tážem: kde ho brát?
Je to hon, je to spěch,
jenom chvíle na oddech,
není čas, to je fuk!
Plné sály, písně zvuk – to nás láká.
kolik jízd, kolik cest!
Je to výhra nebo trest?
Málo změn, málo paus.
Ale zpívat za aplaus – to nás láká.
Rok co rok, den co den,
ze šaten zas do šaten.
Někdy zlost, někdy stesk,
ale úspěch sláva, lesk – to nás láká.
Je to hon, je to chvat,
a kdy máme milovat?
Zaspat den, probdít noc,
někdy už je všeho moc a nás láká
to, že sejít můžem se jen tak v týmu
bez mejkapů a bez kostýmů,
každý v tom týmu něco k lepšímu dát.
Vždyť nám je píseň vděčnou nádějí,
když vládne nám den za dnem.
My mládnem, stárnem pouze kvůli nim,
my sníme, jak ji zvládnem,
i když někdy snad nezní jak má znít.
Když síly právě neodhadnem,
nikdo z nás už by bez ní nemoh žít.
Je to hon, je to boj,
v duši stále nepokoj.
Držet krok, chytit vlak,
ale zpívat tak či tak – to nás láká.
Je to boj nebo zvyk,
denně zkoušky, nervy, křik.
Někdy mráz, někdy hic,
někdy sláva, někdy nic a nás láká
to, že sejít můžem se jen tak v týmu
bez mejkapů a bez kostýmů,
porozprávět a jen tak pár vět si říct.