Hana Zagorová

Včera jsi přišel k večeři,

ve dveřích zůstal stát

a tam, kde vládlo příměří,

je náhle hrůza, zkrat

a žádné kůry nepěly

a nebyl žádný křik

a všechny trumfy zmizely

a zůstal otazník...



Můj milý, můj milý,

naše láska ztrácí L.

Snad osud se zmýlil,

možná nám ji záviděl.



Je bledá jak měsíc,

asi střelec váhavý,

ta láska, můj milý, churaví,

ach počkej, můj milý,

to muselo se stát.



Jen na malou chvíli

je mi líto akorát,

že strom ví, kdy sklízet

a obilí, kdy zrát



a láska, naše láska, se toulá.



Vždyť nic se vlastně nemění

a všechno má svůj řád.

Jen nelítám už nad zemí

a zapomínám snad

jak rosa chladí po ránu

a slunce hladí zas,

jak chytit duhu do džbánu

a třeba vrátit čas.



Můj milý, můj milý,

naše láska ztrácí L.

Snad osud se zmýlil,

možná nám jen záviděl,

že strom ví, kdy sklízet

a obilí, kdy zrát

a láska, naše láska, se toulá

a láska, naše láska, se toulá

a láska, naše láska, se toulá.