Hana Zagorová

Živá voda

Znám tvoje kroky, znám tvůj těžký plášť.

Ode dne ke dni se v něm potloukáš.

Na tramvaj z metra věčně přesedáš,

a stejně nejdeš k cíli.



Jsi jako slunce, které naklání

bolavou hlavu někam do strání.

I ty jsi došel na práh poznání,

že ubývá ti síly.



Přesto je psáno, že snad na horách,

v úvozech polí nebo v pustinách,

v úvozech polí nebo v pustinách

poslední šance zbývá.



Možná, že v lesích,

možná v předměstí

je k mání živá voda z pověstí.

Je k mání živá voda z pověstí,



zázračná aqua viva.



Už dávno nemáš kuráž na lásku.

Tu znáš jen z pohyblivých obrázků,

jen jako odlesk, jako ukázku,

jak pohled na břeh z lodě.

Červeň tvých tváří ta je umělá,

když hasne neon budou do běla

a přesto nejsi v koncích docela,

věř snům o živé vodě.



Je přece je psáno, že snad na horách,

v úvozech polí nebo v pustinách,

v úvozech polí nebo v pustinách

poslední šance zbývá.



Možná, že v lesích, možná v předměstích

je k mání živá voda z pověstí.



Je k mání živá voda z pověstí,

zázračná aqua viva.



Já tomu věřím, věřím v náhodu.

A proto zítra už tu nebudu,

s miskami dlaní půjdu pro vodu,

tou smyji nejen špínu.



Podlehnu ráda náhlé závrati.

Ať půjdu kam chci, už se neztratím.

Možná mě najdeš ve tmě za tratí

a nebo v jiném stínu.



Snad ale budu v slunci na horách,

v úvozech polí nebo v pustinách,

v úvozech polí nebo v pustinách,

odkud nám šance kývá.

Pojď se mnou k lesům nebo k předměstím,

tam všude prýští voda z pověstí,



tam všude prýští voda z pověstí,

zázračná aqua viva.