Jaroslav Hutka

Slunečnice

1. Je to všechno strašně dávno,
slunce bylo větrem milováno,
těhotné slunce se jen usmívalo,
a najednou tu slunečnice je.

2. V okně domu slunečnice stojí,
barák za chvíli strhnout dají,
jen malé děti potichu šeptají:
k čemu tam ta slunečnice je?

3. Člověk jak slunce dobrý není,
svý nálady jak počasí mění,
nevšímá si střech, jde po dláždění,
tak k čemu tam ta slunečnice je?

4. Nebe na lidi sluncem kýchá,
sluneční rýma nám srdce zadýchá,
očima z ulice se slunce líbat nechá,
a proto tam ta slunečnice je.

5. Slunce neobléká šaty nedělní,
svou nahotou morálku lidí raní,
holky mám rád, když jsou slunci podobný,
a proto tam ta slunečnice je.

6. Slunečnice se právem k slunci hlásí,
svou hlavou ke slunci hází,
a člověk si v závisti hlavu srazí,
a proto tam ta slunečnice je.

7. Kdyby každá holka slunečnicí byla,
to by život náš byl jak roztančená víla,
ale život je šašek a blázny z lidí dělá,
a proto tam ta slunečnice je.

8. Mám také přání, když hvězda padá:
chci, aby ta holka byla pořád mladá,
mladá mládím, co na lidský řeči nedá,
a proto tam ta slunečnice je.

9. Až půjdeš z domu ráno,
budeš mít se sluncem ujednáno,
že štěstím pokropí tvou duši,
a proto tam ta slunečnice je.

10. = 1.