Jaroslav Hutka

Dívej, hvězda padá
Nebe svý vlasy pročesává
Hvězdnýma očima procitává
K večeru ještě hvězda mžourá

Jak vánoční světýlko padá, zhasíná
To nebeský dítě k zemi slétá
Lidé mají přání
Když jiskra boží duše na svět sjíždí

V těžkém ovzduší lesk ztrácí
Tak lehounké štěstí oči nevidí
Nebeské dítě se vzduchem snáší
Věříme, že štěstí přináší

Lidé chtějí štěstí
A štěstí s nebe padá
Lehounké vzdušné štěstí
Vzdušné dítě nocí slétá

Malý anděl bez křídel
Však víte, že člověk křídla nemá
Tiše tou nocí k zemi sjížděl
Vítr jej do květinky unášel

A tam dítě na hodnou včelu čeká
A ta je na lupen vodní lilie dá
Z lilie se vzdušné děti hrabou
Do vody lezou, tam spí a rostou

Žáby jim kvákají: Kvák, hleďte spát
Až jednoho dne je uvidí čáp
Rodiče si sladké děti přejí
Čápové je k rodině přinášejí

Ale dítě bývá sladké
Jen když pilo z pramene jasného
To s žabincem v krku je rodu pozemského
A čáp je zanes do domu skvělého

Určitě sám takové znáš
Přemejšlej jakou vodu v duši máš
Po narození žádný smutný není
I když jej čáp dá do domu zlého

Krátká je paměť děcka malého
Dospělý pak rád vůni květu nějakého
A to je právě ten, ve kteréms moh spát
Když ses snesl s nebe večerního