Karel Zich

Její tvář je bílá

hořký úsměv kolem úst

do očí jí slunce zapadá

v dlaních svírá přání

a z něj nechce štěstí růst

i den je jako sen a sen se zdá

půlnoc je přítel

který odchází v dál ráno

neutěší pláč, proč nejde spát

Marika, Marika

má démantová líčka

něžně je slunce hýčká

víš proč

Marika, Marika

má z plátků růží víčka

vlídná jak horská říčka

víš proč.



Možná že ji miloval

snad měl ji rád

líbil se jí víc než já

jenže cestu zpátky

nikdy nechtěl znát

těžký úděl je být sám

trápení a svízel

dal ti pouze mámo

dětskou náruč, žádný klam

Marika, Marika

má vlásky roztoulané

večer, když vítr vane

víš proč

Marika, Marika

má horké dlaně

v očích ji oheň plane.



První krátká slůvka

zná teď její syn

kdo jí mohl více dát

nejkrásnější úděl

potkal její stín

kdo ji může mít víc rád

tobě táto zbývá

z lásky prázdnota a bláto

ze všech jistot jedno snad

už víš proč

Marika, Marika

má v srdci křídla ptáčků

letících do obláčků

víš proč

Marika, Marika

zná touhu dětských vláčků

ale život má někdy plno háčků

víš proč.

Marika, Marika

Marika, Marika.