Leoš Mareš

Dva pruhy rudejch sv?tel se táhnou krajem temn?,
všechny vedou pry?, žádný sm?rem ke mn?,
sedim doma sám a koukám na silnici,
vidim okna rám a nad kurtama vinici.
Sedim na posteli a ty si daleko,
je mi strašn? smutno a jsem na m?kko,
je tu jenom ticho jako v kostele,
jedna zabalená taška vedle postele.

Taška plná v?cí, hlava plná pojm?,
zážitk?, pocit?, p?ání a dojm?,
cht?la by to ?íct, ale není komu,
možná t?eba vrb? nebo jinýmu stromu.
Po?ád sedim na posteli, po?ád jsi daleko,
po?ád je mi smutno, po?ád jsem na m?kko,
po?ád je tu ticho jako v kostele,
je tu jen ta taška vedle postele.

Už celý týdny si nepovídáme,
je teda pravda že se ob?as vídáme,
t?eba ráno a ve?er a ve?er a ráno
a to je všechno, prost? není nám p?áno.
Ale pro? sedim na posteli, pro? jsi daleko,
pro? je mi smutno, pro? jsem na m?kko,
pro? je tu ticho jako v kostele,
když celou dobu sedíš je na druhý stran? postele.
Vedle m?...
Na druhý stran?...
Tý samý stejný postele...