Marta Kubišová

Dneska už nám ^A žádný nepo ^H ví, kdopak ji tam ^E dal,
harmoniku ^A kdo dal do křo ^H ví a kdo na ní ^E hrál.
La-la-la-la, ^A la-lá-la-la- ^H lá, la-la-la-la- ^E lá,
la-la-la-la, ^A la-la-la-la, ^H lá, la-la-la-la- ^E lá.

^Emi Už nikdo neví, kdo jí ^Ami hýčkal na rukou,
^H7 chlubil se její perle ^Emi tí,
k přečtení není ani ^Ami nápis azbukou,
kdopak ^Emi ví, kdo ^F#7 písně na ní ^HG hrával ?

^Ami O hloubce ^D tůní v očích ^G dívky copaté,
^Ami o břízách ^F bílých jak ^H sníh.
^Emi O cestě, která končí ^Ami v louce zaváté,
^H o cestě stepí na ^Emi koních.

Harmonika v ^A křoví doží ^H vá, ztratila už ^E dech,
už se jenom ^A větrem zachví ^H vá, prostřelený ^E měch.

Už nikdo neví, kdo jí hýčkal na rukou,
chlubil se její perletí,
k přečtení není ani nápis azbukou,
kdopak ví, kdo písně na ní hrával ?

O jarních vodách, které cestu zaplaví,
o lidech dobrých i zlých,
o cestě, která věčným steskem bolaví,
o bílých křížech na polích.

Harmonika v křoví dožívá, ztratila už dech,
už se jenom větrem zachvívá, prostřelený měch.

^E Jarní vody, ^A duše, cesta,
^H kůň, kdo to vlastně ^E hrál,
dívčí copy, ^A louka, oči ^H tůň,
a co bylo ^E dál.