Vstávej sladká lásko, vstávej už je čas
už dávno nemám náskok, jen v dálce cizí hlas
volá, že čas je se brát do zítřejší bitvy.
V té válce s kmenem Čechů, já před léty tě bral
to já spálil jsem tvou střechu a rozdrásal tvůj žal
a teď tvoji bratři budou zas chtít zpátky krev mojí.
Tak lásko proč teď mlčíš a zapomínáš řeč
jen hladíš kůži vlčí a otevíráš klec
a žlutý pták nad černý les vzlétá a zpívá.
My prohráli tu válku, neboť slabá jsou má kouzla,
šíp nepřekoná dálku, když nepomáhá touha,
když z plamenů zbývá jen dým nad ohništěm z chvojí.
Až přiblíží se řady a padnou na zem šípy
dbej prvního ať srazíš ranou mojí dýky
a pak možná vrátíš se zpět z bitvy na Tursku.
Tělo necháš vlkům, jen odřezáš mu uši
tou ranou na bílém krku zachráníš svou duši,
tak možná vrátíš se zpět z té zítřejší bitvy.
Už slétají se vrány a napíná se luk
a do hluboké brázdy smrt zabodává pluh
a nahá těla pokrývají sníh, jen rytíř se vrací.
A v kalném jitřním světle, ho doma vítá smutek
a na zkrvaveném plátně nesvázaný útek
a pod plátnem zvedá se stín mrtvého těla.
Jak rytíř hledá závoj, tak rozpoznává děj
ten chaos snů a náhod má náhle pravý směr
sebe jsem zachránit chtěl a zabíjel tebe.
Znával jsem tě lásko, jak ožívalas nocí
tak sladká vůně vlasů a pevná v útlých bocích
a teď vím, že ve stínu peří nůž navždy se skrýval.
Já byl tvoje láska a teď jsem jen tvůj žal,
když na půlnoční straně tvého snění jsem stával
když každý z nás vyjížděl sám pod lesklou zbrojí.
Tak lásko kde je obzor, co nás jednou spojí,
kde začíná už nebe, kde ještě stromy stojí,
tak miláčku cítíš ten sníh na Duryňském poli.
1.
už dávno nemám náskok, jen v dálce cizí hlas
volá, že čas je se brát do zítřejší bitvy.
V té válce s kmenem Čechů, já před léty tě bral
to já spálil jsem tvou střechu a rozdrásal tvůj žal
a teď tvoji bratři budou zas chtít zpátky krev mojí.
Tak lásko proč teď mlčíš a zapomínáš řeč
jen hladíš kůži vlčí a otevíráš klec
a žlutý pták nad černý les vzlétá a zpívá.
My prohráli tu válku, neboť slabá jsou má kouzla,
šíp nepřekoná dálku, když nepomáhá touha,
když z plamenů zbývá jen dým nad ohništěm z chvojí.
Až přiblíží se řady a padnou na zem šípy
dbej prvního ať srazíš ranou mojí dýky
a pak možná vrátíš se zpět z bitvy na Tursku.
Tělo necháš vlkům, jen odřezáš mu uši
tou ranou na bílém krku zachráníš svou duši,
tak možná vrátíš se zpět z té zítřejší bitvy.
Už slétají se vrány a napíná se luk
a do hluboké brázdy smrt zabodává pluh
a nahá těla pokrývají sníh, jen rytíř se vrací.
A v kalném jitřním světle, ho doma vítá smutek
a na zkrvaveném plátně nesvázaný útek
a pod plátnem zvedá se stín mrtvého těla.
Jak rytíř hledá závoj, tak rozpoznává děj
ten chaos snů a náhod má náhle pravý směr
sebe jsem zachránit chtěl a zabíjel tebe.
Znával jsem tě lásko, jak ožívalas nocí
tak sladká vůně vlasů a pevná v útlých bocích
a teď vím, že ve stínu peří nůž navždy se skrýval.
Já byl tvoje láska a teď jsem jen tvůj žal,
když na půlnoční straně tvého snění jsem stával
když každý z nás vyjížděl sám pod lesklou zbrojí.
Tak lásko kde je obzor, co nás jednou spojí,
kde začíná už nebe, kde ještě stromy stojí,
tak miláčku cítíš ten sníh na Duryňském poli.
1.