Oldřich Janota

Chvíli chutnáš chlebem, chvíli trpkou trávou
polních cest
chvíli jasná ohněm, chvíli ledem,
jsi můj druhý břeh.
Celé dlouhé roky jako spící motýl
na výkladních sklech,
v patrech cizích domů slýchávám tvé kroky
ve větru tvůj dech.

Jsi můj druhý břeh...


Jako hvězdář s rukou v soukolí
cítí v zádech žlutý měsíc stát,
když odcházíš jsem jako mrzák bez holí,
ale pak se cítím snáz.
Rozdáváš se setměním,
trháš peří o hedvábnou klec.
Oplácím tě za zranění zraněním
a pak říkám tak si leť.

Jsi můj druhý břeh, jsi můj druhý břeh.


Běžíš prázdnou ulicí,
čtverec světla na prostřený stůl.
Hledáš cestu za konečnou stanicí,
v duchu volám stůj.
A jako opilý muž na rohu,
který byl náhle zasažený bleskem,
jsme poznáním podobni zralým plodům,
ale nakaženi steskem

Jsi můj druhý břeh, jsi můj druhý břeh.
Jsi můj druhý břeh, jsi můj druhý břeh.