Oldřich Janota

Je to dávno, chodil s mámou
na vánoční besídky,
zpíval, tančil v kruhu dětí,
člověk myslí na skřítky.
Je to dávno, míval na noc
dva plyšové medvídky,
příběh končí, hlava padá
do hrachové polívky.

Nocí visí dlouhé lano,
víří štíří samota,
navázal svou křehkou známost
s vertikálou života.
každý večer nová slavnost,
ve svátečním obleku
přichází do tělocvičny
a líbá její parketu.

Na žebřinách pálí svíčky
a tlapkou černé opičky
přežehnává její cvičky,
v prstech žmoulá tkaničky.
Švédské bedny temnou kůži
hladí, pak své galoše
Od stropu, když létá v kruzích
kopá z výšky do koše.

Ráno se pak někdy stydí,
takhle že se nežije,
večer zase v polích slyší
zvíře černé magie.
Já se také někdy stydím
takhle že se nežije
mlčet, chodit kolem lidí
Toník z divné mafie.