Pavel Bobek

Starý sedlář žil se svým synem na konci návsi
šedesát roků, pracoval s kůží, s dětmi hrál si
a každý, kdo o radu stál, ten za ním hned šel.
Všechno snad věděl, vždyť žil mnoho let
a v učených knihách si čet.

Čas nezná doufání, hněv ani zoufání, zná jen spád,
nemůže za chyby, nedbá na přísliby, co můžem dát.

Sedlářův syn se až po válce ženil a žil už snáze,
ale cosi mu schází, tak lepší je pít, než být blázen
a když přijdou lidé se ptát, proč byl ten konec tak zlý?
Sedlář sám neví, proč mladý muž
po kapsách nosíval nůž.

Čas nezná doufání, hněv ani zoufání, zná jen spád,
nemůže za chyby, nedbá na přísliby, co můžem dát.

Sedlářův vnuk zná už náves jen z filmů, může kdekoli žít.
Má hezkou dívku, koupil si vůz a pilně shání si byt.
Dnes snad už zná celý svět, však pomalu zapomíná
na sedlářův dům, staré kůže a na moudrosti z knih,
až na pár vět, co snad někde čet.

Čas nezná doufání, hněv ani zoufání, zná jen spád,
nemůže za chyby, nedbá na přísliby, co můžem dát.

Čas nezná doufání, hněv ani zoufání, zná jen spád,
nemůže za chyby, nedbá na přísliby, co můžem dát.

Čas nezná trápení, je sám a sám není, zná jen běh,
neptá se na přání, denně nás dohání a má vždy spěch.
Čas nezná váhání, nemá čas na stání, zná jen let,
všem stejně dopřává, šanci však nedává se vrátit zpět.