Pavel Bobek

Stále stejnou tmou
svítí plátno bloudících
malíř půlnoc kreslí smích
ten obraz píseň zpívá pojednou
stíny na kopcích, ticho hnízd a moudrý sníh
svát sem hřích všech dětských cích
v těch barvách které prosí tě pojď k nám

®:Já už vím a znám
co jsi tenkrát toužil říct
a jak jsi trpěl pro své nadání
učit lidi vidět víc
však nebyl nikdo kdo by naslouchal
snad dnes tu s tebou stál.

Stále stejnou tmou
stejné louky tu hoří dnes
mraky láká do nebes
kde Vincentovy modré oči sní
jak jen pozmění
barvy žhnoucích slunečnic
vítr v tváři má pár skic
to smýknul štětcem touhy van Gogh sám.
®:

A svět tě tak trýznil
tvou lásku splácel zlým
jen černé vrány nad hlavou ctí tvou mysl bolavou
svět nazval velkou vášeň šílenstvím
a já chci ti říct Vincente
že není nikde svět pro lásku
tvou se kterou bdím.

Stále stejnou tmou
Portrét v tichu muzejním
něžná dlaň – hold váženým
všem očím které nesmí rozumět

Prohlíží si prázdnou zeď
a chlápka v cárech nejchudších
v tvých růžích trn snad ostřejší
než kord co slouží srdci divným hrám

®: Já už dávno znám
co jsi tenkrát toužil říct
a jak jsi trpěl pro své nadání
učit lidi vidět víc
však nebyl nikdo kdo by naslouchal
tak hledat musíš dál.