Interpret: Pavel Dobeš
Pavel Dobeš - Ach ta rána (akordy)
Transpozícia ( -2 -1 0 +1 +2 )
1. Ráno se pGrobouzím na smrtE7 unavený,
než přijdu k vAmiědomí, poledne jDe,D7
jsem jako mGotor cestou E7uvařený,
kroužky spA7ečené bez olejDe,D7
a všude Gokolo mne už tramvaje zvH7oní,
vůněmi dnE7ešního dne mé mA7ěsto vD7oní,
a stovky Gaut a spěch v radostných tvH7ářích,
co radostný člE7ověk, to Čech, všA7em se to dD7aří,
to jenom jGá se kaboním pod obecný vkH7us,
jako když nE7a svůj vlastní, hA7m, jdDu jak nGa funusH7.
2. Ráno mě zastihlo v posteli paní Zdeny,
co tady dělám, je trapné se ptát,
sousedi dávno mají oči otevřeny,
jenom já civím, no snad ji mám rád,
je tady kalendář, a tak jím listuji,
snad najdu jméno, kterým snad přibližně se jmenuji.
3. Nechám si přes hlavu profrčet gazík,
ať se mi konečně rozední,
ať vím, kde žiji a který jazyk
je v téhle zemi úřední,
ať pochopím století a rok, co se píše,
už když se probudím, a ne, až jdu spát,
vždyť noc rychle přeletí, zas budík je slyšet,
a odkud mají lidi na mě, hm, furt ohledy brát?
4. Až budete číst tuto mou báseň
při ranní kávě, při holení,
při cestě v autobusu, v bufetu bez ubrusu,
v bivaku na Elbrusu po rozednění,
až budete číst tyto řádky
ve frontě na celer či na mrkev,
buďte si jisti, že nešťastný blázen,
autor, je ještě mrtev,
a vyřiďte paní Zdeně, že se jí klaní,
že na ni myslí denně před spaním
a nové plány že snuje
a za večeři, hm, že děkuje.
než přijdu k vAmiědomí, poledne jDe,D7
jsem jako mGotor cestou E7uvařený,
kroužky spA7ečené bez olejDe,D7
a všude Gokolo mne už tramvaje zvH7oní,
vůněmi dnE7ešního dne mé mA7ěsto vD7oní,
a stovky Gaut a spěch v radostných tvH7ářích,
co radostný člE7ověk, to Čech, všA7em se to dD7aří,
to jenom jGá se kaboním pod obecný vkH7us,
jako když nE7a svůj vlastní, hA7m, jdDu jak nGa funusH7.
2. Ráno mě zastihlo v posteli paní Zdeny,
co tady dělám, je trapné se ptát,
sousedi dávno mají oči otevřeny,
jenom já civím, no snad ji mám rád,
je tady kalendář, a tak jím listuji,
snad najdu jméno, kterým snad přibližně se jmenuji.
3. Nechám si přes hlavu profrčet gazík,
ať se mi konečně rozední,
ať vím, kde žiji a který jazyk
je v téhle zemi úřední,
ať pochopím století a rok, co se píše,
už když se probudím, a ne, až jdu spát,
vždyť noc rychle přeletí, zas budík je slyšet,
a odkud mají lidi na mě, hm, furt ohledy brát?
4. Až budete číst tuto mou báseň
při ranní kávě, při holení,
při cestě v autobusu, v bufetu bez ubrusu,
v bivaku na Elbrusu po rozednění,
až budete číst tyto řádky
ve frontě na celer či na mrkev,
buďte si jisti, že nešťastný blázen,
autor, je ještě mrtev,
a vyřiďte paní Zdeně, že se jí klaní,
že na ni myslí denně před spaním
a nové plány že snuje
a za večeři, hm, že děkuje.