Interpret: Pavel Dobeš
Pavel Dobeš - Ach ta rána (akordy)
Transpozícia ( -2 -1 0 +1 +2 )
1. Ráno se pDrobouzím na smrtH7 unavený,
než přijdu k vEmiědomí, poledne jAe,A7
jsem jako mDotor cestou H7uvařený,
kroužky spE7ečené bez olejAe,A7
a všude Dokolo mne už tramvaje zvF#7oní,
vůněmi dnH7ešního dne mé mE7ěsto vA7oní,
a stovky Daut a spěch v radostných tvF#7ářích,
co radostný člH7ověk, to Čech, všE7em se to dA7aří,
to jenom jDá se kaboním pod obecný vkF#7us,
jako když nH7a svůj vlastní, hE7m, jdAu jak nDa funusF#7.
2. Ráno mě zastihlo v posteli paní Zdeny,
co tady dělám, je trapné se ptát,
sousedi dávno mají oči otevřeny,
jenom já civím, no snad ji mám rád,
je tady kalendář, a tak jím listuji,
snad najdu jméno, kterým snad přibližně se jmenuji.
3. Nechám si přes hlavu profrčet gazík,
ať se mi konečně rozední,
ať vím, kde žiji a který jazyk
je v téhle zemi úřední,
ať pochopím století a rok, co se píše,
už když se probudím, a ne, až jdu spát,
vždyť noc rychle přeletí, zas budík je slyšet,
a odkud mají lidi na mě, hm, furt ohledy brát?
4. Až budete číst tuto mou báseň
při ranní kávě, při holení,
při cestě v autobusu, v bufetu bez ubrusu,
v bivaku na Elbrusu po rozednění,
až budete číst tyto řádky
ve frontě na celer či na mrkev,
buďte si jisti, že nešťastný blázen,
autor, je ještě mrtev,
a vyřiďte paní Zdeně, že se jí klaní,
že na ni myslí denně před spaním
a nové plány že snuje
a za večeři, hm, že děkuje.
než přijdu k vEmiědomí, poledne jAe,A7
jsem jako mDotor cestou H7uvařený,
kroužky spE7ečené bez olejAe,A7
a všude Dokolo mne už tramvaje zvF#7oní,
vůněmi dnH7ešního dne mé mE7ěsto vA7oní,
a stovky Daut a spěch v radostných tvF#7ářích,
co radostný člH7ověk, to Čech, všE7em se to dA7aří,
to jenom jDá se kaboním pod obecný vkF#7us,
jako když nH7a svůj vlastní, hE7m, jdAu jak nDa funusF#7.
2. Ráno mě zastihlo v posteli paní Zdeny,
co tady dělám, je trapné se ptát,
sousedi dávno mají oči otevřeny,
jenom já civím, no snad ji mám rád,
je tady kalendář, a tak jím listuji,
snad najdu jméno, kterým snad přibližně se jmenuji.
3. Nechám si přes hlavu profrčet gazík,
ať se mi konečně rozední,
ať vím, kde žiji a který jazyk
je v téhle zemi úřední,
ať pochopím století a rok, co se píše,
už když se probudím, a ne, až jdu spát,
vždyť noc rychle přeletí, zas budík je slyšet,
a odkud mají lidi na mě, hm, furt ohledy brát?
4. Až budete číst tuto mou báseň
při ranní kávě, při holení,
při cestě v autobusu, v bufetu bez ubrusu,
v bivaku na Elbrusu po rozednění,
až budete číst tyto řádky
ve frontě na celer či na mrkev,
buďte si jisti, že nešťastný blázen,
autor, je ještě mrtev,
a vyřiďte paní Zdeně, že se jí klaní,
že na ni myslí denně před spaním
a nové plány že snuje
a za večeři, hm, že děkuje.