Pavel Dobeš

Na pranýři

V hospodě Na pranýři dneska vůbec nezapadá slunce

a zavírá se o hodinu dýl

na počest traktoristy ©ulce,

co se včera znovu narodil.



Sedíme, a je už po půlnoci

a číšník nese další rundu s kofolou,

posloucháme, jaký je to pocit,

když se člověk nechtě stane mrtvolou.



Je to, jako když vám pole pod traktorem někam uhne

a pluh nemůže brázdu zachytit,

blbý na tom je, že člověk ztuhne

a nemůže to nijak ovlivnit.



Pak vás dají do společné šatny,

zhasnou světla a zapnou chlazení,

norkový kožich by nebyl špatný,

a něco od Rettigové ke čtení.



Po městě pendluje černý stejšn,

jednoho dne pro vás přihasí,

neuslyšíte "congratulation",

odveze vás v každém počasí.



V očích máte smrt a na tacháči deset nebo dvacet

a stuha s tím, jak měli vás rádi, příjemně šimrá pod nosem,

když už si ten úřad s kosou na vás zased',

ukryje vás nejlíp černozem.



Jen černé turistické značky vaši cestu nyní měří

a nepomůže už žádné snažení,

pomůže jen to, v co člověk věřil,

dokud ještě chodil po zemi.



Všechny nás to pomyšlení zebe,

jedni se bojí a druzí strachují,

my nevěříme v peklo ani nebe

a natož v lidi, co nás sledují.



Vytvořili jsme si svoje vlastní báje,

my nechcem mezi žádný čerty rohatý,

pojedem do březového háje

a rozptýlit se dáme děvčaty.

1

Až to na nás přijde, tak ať muzika hraje,

dechovka ať stojí před vraty,

pojedem do březového háje

a rozptýlit se dáme děvčaty.