Petr Hapka

Když jsem se zménila
ve snéžnou sovu,
na pláň jsem vyhlédla
z věžního krovu.
Měsíc byl v novu,
krajina do běla.
Já pŕesto znovu tvou stopu ztrácela.

Kladu ti návnady do zbuůželez.
Všechny jsi obešel,
podhrabal, přelez.
Mefistofelés
poslal ti v dopise
rady, jak nechat jen
stopu, co ztrácí se.

Vítr mi zapískal
tajemná jména.
Hádej, co dneska jsem:
lovecká fena!
Neukojená,
ostrá a zavilá.
Myslíš, že umím říct:
"Stopu jsem ztratila?"

Jenom si utíkej!
Do škeble v řece,
a třeba do hrobu -
najdu tě přece.
V dehtu i v mléce...
Odhalím každou skrýš.
Věčně se ztrácíš,
nikdy mě neztratíš...