Z výkladních skříní půvab manekýn,
můj výlet do bezčasí,
jsem jistě jiný, jsem teď kdekým,
oběť nevědomé krásy,
asi ne na pohled, ale na dotek beztvarý.
Bez tváře cizoty,
vzdálen na své neznačené trase,
jsa vystrašen šepotem úst,
co zdály se bezhlasé,
chci z tvých průsvitných dlaní zase pít.
A z cizích veršů pak skládám věty,
z labutích per peruť pro let mimo světy,
spíš-li s ním, s ním-li spíš.
Být blíž a schopen odpustit,
pod víčky mít skrýš,
držet se a nepustit jako stalo se to,
když jsme mlčením křičeli a sváděli se k pláči.
Stačí místo slov jen vzplanutí,
ta poezie citu,
a krajina je bez hnutí,
jen tvá melodie zní tu,
příběh bohéma a poety přitom
jen já a tamty.
A z cizích veršů pak skládám věty,
z labutích per peruť pro let mimo světy,
spíš-li s ním, s ním-li spíš.
Už vím, že pod polštář ukrýváš
vzkazy psané spánkem,
v koupelně za zrcadlo
svou vůni s heřmánkem,
tak dobře znám poměry ztrát z obou stran.
Barvami slov jen přikrášluješ
pravdu ve vzduchoprázdnu,
zkoušíš předejít pádu
zadumán sám si zůstaň - srabe!
A z cizích veršů pak skládám věty,
z labutích per peruť pro let mimo světy,
spíš-li s ním, s ním-li spíš.