Věra Martinová

Šedej zimní den, kdy psa bys nevyhnal,
Jen ptáci plují pod tíhou oblaků,
Kapky po sklech kanou a zpívaj píseň
Známou o jedný noci plný zázraků.

Noc byla plná tónů a veselí a přání,
Až zdálo se, že nikdy neskončí,
Jenže štěstí ví, kde hranice má svý
A není člověk, co mu poroučí.

Plná náruč planejch růží,
Každý ráno jedna usychá.
Vím, kolik mi jich zbývá,
Den za dnem plyne a čas pospíchá.

Byl silnej a byl krásnej, měl vlasy černočerný
A pohled, kterej srdce rozpálí.
V tu noc řek, že je šťastnej v mý blízkosti
A stejný byly city v mojí duši nestálý.

Letmej dotek, slůvka něžná, jeho horkej dech a smích,
To teď patřili jen mně, co k tomu říct,
A pak v den svatební, kdy zvony kostelní,
Jsou slyšet v dálce, znějí čím dál víc.

Plná náruč planejch růží,
Každý ráno jedna usychá.
Vím, kolik mi jich zbývá,
Den za dnem plyne a čas pospíchá.

Dál utíkala léta a zdálo se,
Že štěstí je spokojený jenom u nás dvou.
Jednou nevrátil se z práce domů a já s předtuchou
Jsem čekala, až stíny vylezou.

Teď náruč planejch růží není k mání,
Jsou jako troud a vítr už je svál
Noc zázraků i tóny zvonů hasnou,
Jen já u okna stále čekám dál.
Jen já u okna stále čekám dál.