Dan Bárta

Stydne s láskou rozestlané
panoráma pod nebesy. Jinam jít
a navždy? To snad ne, hlesnou zúčastnění.
Ve tvých ústech koktá vysvětlení.
Přítel radí.
Kdo ví, jak se zachová sám,
až podobná jej bouře bude hnát?
Jste snad stejní?
Do dna, už jsi takový,
zaoráváš takzvané časy ztrát.
Prý je to lepší a snadné (tvář Ti znachoví),
že úlevou je každá změna, si říct.
I víceznačné.
Kdo ví, jak se vymluvím já,
až podobná mě bouře bude hnát?
Jsme stejní…
Klidný. Unavený.
Připadáš si starší, menší…
znám to z jiných písní,
ze dnů, kdy se mi příčí spát,
když napolo líný v koutě začnu snít.
Stejný? Jak jen můžu být?
Když zlehčujícím tónem pošlu příběh dál,
jsem stejný.