Hana Zagorová

Honey

Když zazní píseň z přístavů,

noc dá si závoj na hlavu a začne žít.

Než vyjdou slunce neonů

a rosa padne do zvonů, já musím jít.



Mám svoji šatnu zázraků,

kam v doprovodu soumraku, já vejdu dál.

Tam každý sen se dohoní

a hvězda vjede na koni, pak začne bál.



Když Romeo tě obejme

a Puk si sedne vedle mě, Lear ztratí řád.

Dá Hamlet hlavu do dlaní

a Othello zas přehání svůj noční vpád.



A když tě světla uchopí,

ten svět tě vbodne na kopí.

Tam, kde jsi stál,



je moje říše beze dna,

když chceš tak budu princezna a ty můj král.



Ty Honey teď musíš pro lidi hrát.

Ty Honey se musíš pro lidi smát.



A když pak potlesk utichá

a scéna teple zadýchá,

já musím vstát,

než reflektory vychladnou

chci chutnat chvíli záhadnou, tak častokrát.



Když hudba závěr dohraje

a poslední host z foyer se vytratí,

já zamknu šatnu s líčidly.

A den, co zmizel pod křídly se nevrátí.



Ty Honey teď musíš pro lidi hrát.

Ty Honey se musíš pro lidi smát.



Jednou si vyjdu z města ven

a udělám si krásný den, kdy budu chtít já.

Vždyť vidět nikdo nemusí,

že dám si stéblo do pusy a budu snít.



Když zazní píseň přístavů,

noc dá si závoj na hlavu a začne žít.

Než vyjdou slunce neonů

a rosa padne do zvonů, já musím jít.



Ty Honey se musíš teď pro lidi smát.

Ty Honey teď musíš pro lidi hrát.